Tante,

a kde vidíš to nebezpečí Ty?

Já jsem film neviděla, ale koukala jsem se na recenze a na hodně zajímavý článek o Karlu Michalovi, který byl v hodně podobné situaci (emigrace do Švýcarska), a vyplývá mi z toho, že je velký rozdíl, ze které pozice se na to díváš - jestli z pozice toho imigranta, nebo z pozice obyvatele té původní země.

Ty jako imigrant jsi člověk a máš svoje sny a touhy (včetně těch ekonomických) a asi bys taky chtěla zapadnout mezi ty lidi, aby Tě brali. Ti "původní obyvatelé" Tě ale často vnímají jako neznámo a jako ohrožení, a "chrání" se proti Tobě tím, že Tě sice fyzicky přijmou, ale duševně tam zůstaneš cizincem třeba nadosmrti.

Vybavuje se mi Pavlína Pořízková a šikana, které se jí po emigraci dostalo ve Švédsku (nebo v Norsku)? protože byla JINÁ, neuměla dobře jazyk...

Já nad tím docela přemýšlím, protože až dosud jsem to brala z hlediska těch imigrantů (fandila jsem Čechům, kteří utekli, koneckonců máme takové i v rodině), ale teď to zkouším vzít i z hlediska té "domácí" země, a je to možná blbé a trochu xenofobní (ale doufám že aspoň poctivé), ale napadají mě věci jako "jak se srovnám s člověkem úplně jiné kultury, pokud on nebude ochoten se v těch podstatných věcech přizpůsobit, a bude ochoten? Když jich bude pár, tak OK, ale když jich bude hodně, tak nebudou se snažit převálcovat oni mě"?

Netvrdím to nijak militantně a třeba je to zcela liché, ale přijde mi logické, že to člověka aspoň napadne, když se objeví nějaký "cizí" element, který mu nezapadá do vzorců, které zná.