Přidat odpověď
Byla jsem týraná celkem 12 let, z čehož 8 sexuálně a to vlastním otcem.
Nejvíce mi pomohlo odstěhovat se strašně daleko v den 18. narozenin, pak začít chodit na psychoterapii a nakonec sepsat celý příběh do knihy. Nikdy nevyšla a nevyjde, ale okopíruju vám sem pár ukázek.
Srovnat se s tím nikdy nejde. Ale dá se s tím žít. S pocity výčitek svědomí, s pocitem studu, s pocitem, že jsem určitě strašně divná, špinavá ...
Ale můj život dnes je v pohodě. Je spokojený, mám všechno, po čem jsem šíleně jako malá toužila. A s rodiči se samozřejmě nevídám. Jsou mi lhostejnější než kdokoliv jiný.
„Kočička se koupe. Půjdu na chvilku za tebou.“
Věděla jsem, co se bude zase dít. Bude mě umývat. Začne na zádech, bude se ptát, jak se mi to líbí. A já musím správně odpovědět. Když neodpovím, vytáhne řemen. „Ano, líbí.“ „Jak moc? Povídej, jak moc se ti to líbí?“ Nelíbí vůbec, mám slzy v očích, polykám je, modlím se, abych se nerozbrečela a nezačala vzlykat. To by mě mlátil ještě více. Už tak jsem jedna velká chodící modřina. Ve škole mi říkají, že se mám více hlásit. A já nemůžu ani zvednout ruce, jak moc mě bolí.
Je to dávno, byl to ve starém bytě, pamatuju si jen drobnosti. Byla tma, maminka spala. On přišel a vytáhl mě z postele. Byla jsem rozespalá, musela jsem vylézt. Jsem přece hodná holčička, jak říkal. „Svlíkni si noční košilku.“ „Oblíkni si tohle.“ „Jsou to sexy kalhotky.“ Rozuměla jsem jen slovu kalhotky, sexy … netušila jsem, co to je. Byly žluté. Nenávidím žlutou. Oblíkla jsem si je. Brečela jsem, protože jsem chtěla spát. Ale máme teď tajemství. Prohlíží si mě a sahá si do trenýrek. Jezdí rukou nahoru, dolů, nahoru, dolů … stojím, brečím. Ještě netuším, co mě čeká. Pak mě pošle spát. V sexy kalhotkách, košilku si nechal v ruce. Ráno byla mokrá, maminka mě zbila, vypadalo to, že jsem se počůrala. Ale nepočůrala, vždyť jsem v ní nesměla spát. Ale mám tajemství a nikomu nesmím nic říct, jinak uvidím.
. A položí mě, drží mě pevně a najednou to strašně bolí. Strašně jsem se rozbrečela. Pak už nic nevím. Všude je krev a mě to moc bolí. Maminku pustí domů. Je opilá, křičí na sebe. Mám jít spát. Jenže mě to strašně bolí, pálí, pořád teče krev …
Výtvarka byla stejná. Byl to blbý den. Měli jsme týden úkol – přemýšlet o našem největším přání. Nakreslila jsem dětský domov. Strašně bych si přála bydlet v dětském domově. Jenže prý si neumím vážit dobrého bydla, že netuším, co to je být bez domova. Jo, mám kam chodit spát, ale jsem bez domova. Sebrala mi ten výkres, roztrhala a dala mi pětku. Zmlátili mě za ni. Strašně moc, takhle mě ještě nezmlátili. Teče mi krev z nosu. Nemůžu si sednout. Pak přijde s ptáčkem, že si to můžu napravit. Dnes nemůžu, mám modřiny po celém těle a nemůžu ani stát. Omdlela jsem. Myslím, že jsem měla vysokou horečku. Jsem týden doma. On mě hlídá.
Máš tři díry. Jsou jen na jedno jediné. Jsi jedná velká díra. Začínáš být chlupatá. Chlupatou díru nechci.“
Předchozí