Já jsem si doposud myslela, že jsem dost náročná na školu svých dětí, ale podle toho, co tu čtu, si připadám skoro jako matka, která o děti nejeví vůbec zájem. Nikdy by mě nenapadlo se handrkovat kvůli nějakým švestkám a už vůbec bych neměla špatný pocit ze slovního hodnocení v tom smyslu, jak ho tady zakladatelka přepsala. Zároveň by mě nikdy nenapadlo si dopisovat s učitelkou a vyžadovat každý měsíc nějaký report. Sleduju sešity obou dětí a kontroluju úkoly, což mi úplně stačí k tomu, abych viděla, co jim jde a co ne. Pokud něco drhne, tak to doma procvičíme. Občas se stává, že učitelka něco špatně zhodnotí, něco přehlídne, něco pochopí jinak, než jak to dítě myslelo. Je to také jen člověk a je omylná jako každý z nás. Tak to také dětem vysvětlím, pokud mají dojem, že jim bylo ukřivděno, a jedeme dál. Učitelkám svých dětí důvěřuju, vím, že jejich cílem je děti podporovat v jejich vývoji a něco naučit. Nemám důvod k nim přistupovat nějak předpojatě. Pokud bych důvěru ztratila, jedinou možnost vidím ve změně třídy nebo školy. Není možné se snažit předělat učitelku a každodenní boj by byl pro všechny dost frustrující. Z té důvěry také pramení to, že nemám potřebu chodit často na konzultační hodiny (jdu tam tak 2x za rok), protože vím, že v případě jakéhokoli problému by mi učitelka dala vědět. Nemusím každý měsíc poslouchat, jak mám šikovné děti. To vím sama:)