Nemyslela jsem ani tak finančně, jako spíš emocionálně, nebo jak to nazvat...samozřejmě, že nechci zneužívat stát, ale co má kolikrát člověk dělat v situaci, ze které je těžké dostat se ven? To, že jsem zůstala s dětmi sama jsem si nevybrala dobrovolně, pracovala jsem před dětmi a pracovat budu hned v první chvíli, kdy to bude možné, ale když to zrovna možné není, jako tonoucí se stébla chytám....nevím, co je pro mě lepší....zůstat cca za rok (na takovou dobu mám totiž ty rezervy) s tisícovkou na měsíc u rodičů, kteří nás pak samozřejmě hlady umřít nenechají, ale dotovat nám třeba oblečení nebo věci pro malou do školy opravdu nemohou, nebo jít někam do nájmu a zkusit vyžít z prozatimních dávek, i když je to situace, ve které jsem se nikdy ocitnou nechtěla...otázkou je, kolik by mi zbylo po zaplacení nájmu (byť by byl třeba ne těch deset, ale např. 6-7 tisíc, což je u nás obvykla cena za 1+1) a jestli by to prakticky nevyšlo na stejno...