V první třídě je fajn, když v tomto postupují škola a rodič společně.
Taky jsem si nejdřív myslela, že bych si děti ve třídě měla zvládnout sama a rodiče do toho netahat. Jenže on to má v rodině každý nastavené trochu jinak a co třeba doma nevadí, tak ve škole už může způsobovat problémy. Já nejvíc bojuju s "rádobyvtipnými" poznákami od dvou expertů (jedno je holka). Přitom doma jako rodič s tím nemám problém, když dítko udělá vtip z něčeho, co řeknu. Jsme podobně naladěné, známe se, víme, kde už ta vtipnost končí a tak. Jenže u toho cizího chybí to naladění nejen mě na něj, ale i jeho na mě, takže nedokáže odhadnout, kdy už je to přes čáru. No a co to dělá s dalšími dvaceti asi netřeba vysvětlovat. Tam je pak těžké zavést cokoliv, protože tihle vtipálci shodí i dost zajímavé a zábavné aktivity, vše závisí na jejich náladě a to se pak cokoliv chystá dost špatně. Takže jsem od začátku řešila s rodiči, vysvětlila, s čím mám problém a proč a pak hodně záleží na tom, jak to vezmou rodiče. U těch "mých" je fajn, že se opravdu snaží mi pomoct a s dětmi o problému mluví. Jim se z pozice rodiče mluví snáz, když to s dětmi probírám já, tak se člověk může nechtíc dostat do situace, kdy jde jakoby proti rodině. Navcí tedy těžko mluvit s jedním dítětem, tak člověk pořád mluví ke všem, a to ty šetileté děti ještě nepobírají, kdy se jich to konkrétně týká a kdy ne. Na soukromé pohovory není pro samé dozory a záskoky kdy
. Loni jsem využívala dobu, kdy byly děti v družině u mě ve třídě a sem tam sem si s někým promluvila v klidu, ale tu možnost jsem měla jen půl roku
.
Tolik tedy k tomu, že rodič u prvňáka může učitelce pomoci hodně a mně se tahle spolupráce osvědčila výborně, a to především v těch hodně složitých případech, kde nešlo o nějaké banality. Ale všechno to bylo o chování ve škole, které jsem si teoreticky měla ukořírovat sama...
No a osobní zklušenost se zlobivou holčičkou...Já mám ve třídě jednu výraznou osobnost, od začátku jsme s maminkou řešily, že prostě zlobí (jí jsem konkrétně popisovala, co a jak, ale šlo o spoustu různých projevů), no a tak půl roku trvalo, než jsem dospěla k závěru, který se mi stále potvrzuje, tedy že hočina přezrála. A protože s tím se horko těžko něco dělá, tak jsme s maminkou zkoušely a zkoušely, až jsme pár způsobů, jak projevy zmírnit, našly. Teď ve druhé třídě je to o fous lepší, ale i tak to bude náročné pro mě, pro holku, i pro třídu.
Kolegyně má "zlobivých" holek víc, ale je to jiné, u většiny opravdu stačí pořádně zaměstnat a trochu zúžit hranice.
V tuhle chvíli myslím, že situaci řeší prostě si s holčinou popovídat, nechat ji vyprávět, co dělá ve škole, trochu naťuknout ty situace, o kterých mluvila učitelka, probrat, proč k nim asi došlo a jak by se to dalo udělat jinak...Je září, ještě pořád si zvykají
.