Učim informatiku. Mám v šesté třídě dívenku, která je prostě slabá. Není schopná se orientovat v těch nejjednodušších logických schématech, potřebuje zvýšený dohled a pomoc.

Jenže - hodina má 45 minut a dětí je 25.

-10-15 minut z celé hodiny hovořím ke všem
-30-35 je samostatná práce, kdy chodím kolem a radím s čím si kdo neví rady. Když to tak vezmu, mám cca 1,2 minuty na jedno dítě, abych mu pomohla.

U té dívenky bych musela být alespoň 10 minut a i tak mám pocit, že by to nepomohlo. Je to jinak moc fajn holka, taková krásná, klidná princezna, kdoví jak se stalo, že je nam tom takhle, možná zpackaný porod...nevím. Mám pocit, že trpí tím, jak je ve všech předmětech na chvostu, neorientuje se v jazycích, v matematice...je hodně zamlklá a neprojevuje se, snaží se být neviditelná.

Bohužel - já prostě na ní čas nemám. Je to buď ona nebo zbytek třídy. Nadprůměrní dostávají práci navíc, průměrným stačí ta jedna minuta mého času, pro podprůměrné kradu čas od těch nadprůměrných, ale ona je prostě mimo kategorie. Nechci ji trápit, aby docházela mimo vyučování, má plno práce s hlavními předměty. Takže přivírám obě oči a chci jen poloviční výkony. Ale - je to spravedlivé? Jak k tomu přijdou ostatní žáci, že ona má jedničku za poloviční výkon? Jak k tomu přijde ona? Má to řešení? Jaké?

Člověk by brečel, když jí vidí. A fakt si myslím, že kdyby byla v nějaké praktické škole, kde by bylo 8-10 dětí, čas na všechno, hodně praktických činností - byla by tam mnohem šťastnější. Vyučila by se třebas květinářkou, vázala by kytice s tím svým éterickým úsměvem....