Lenko,

jak se to vezme, nepodstatné.

Foceni - to už jsem napsala dost, nenapsala jsem ještě jednu věc, co jsem zapomněla...ono to má význam i pro mě. Nejen jako vzpomínky, ale i já si pro svou budoucí činnost potřebuju uchovávat záznam z různých aktivit. Někdy se něco povede, tak pak člověk rychle cvakne, aby příště věděl, jak na to, třeba....A opravdu myslet na to, že to nebo ono dítě vyfotit nemím, je při skoro 30 dětech nad mé síly. Takže se vším ostatním mi prostě stálo za to to zkusit s rodiči probrat. Ono je to také jiné o tom s nimi nejdřív mluvit a pak je nechat něco podepsat, než jim poslat haldu papírů a podepisujte, což přesně se stalo .


kdo prisel, neprisel - no mrzelo mě to u těch rodičů, od nichž třeba nemám zpět ty podepsané papíry, protože já to budu, na koho bude vedení ječet, že to nemám kompletní. Nikoho nezajímá, že přenost informací přes děti v druhé třídě není ještě 100% spolehlivé, nehledě na ty rodiče, co na to fakt kašlou. Poslední možnost je, že si je kvůli pár lejstrům pozvu do školy ještě extra. Pak ještě leda je objíždět v jejich domovech nebo nevím. Vím jen, že každý den navíc pro mě znamená, že na mě bude ječeno. Ten pán to umí moc dobře (výpověď mám nachystanou, ale rozhodnutí je to těžké).
Plus tedy některé děti už v první třídě mají vážné problémy, které když neřešíš, tak se s nimi táhnou a vedou třeba k opakování třídy, kterému šlo předejít. Takže opět to znamená si ty rodiče tahat ještě zvlášť....při těch debatách o tom, jak si učitelé neuvědomují, že ostatní musí pracovat a že tahat je do školy několikrát, když to jde vyřídit najednou atd.....

ze je na tebe kladeno dost od skoly a ty si klades na sebe jeste vic. Nemusis byt dokonala ve vsem - nejde o to být dokonalá. Jde o to, že něco dělat musíš a něco dělat chceš. To, co musíš, a co chceš, se bohužel čím dál víc rozchází. Co dělat musíš, to uděláš, abys mohla dělat i to co chceš. No a co dělat chceš když začneš oklešťovat, tak najednou koukáš a zjistíš, že ti zbývá zase jen to, co musíš. A můžeš to zabalit. Samozřejmě existuje nějaká hranice, za kterou už se jít nedá, kdy je toho na člověka moc. Pohybuju se kolem té hranice, jednou už jsem ten krok udělala a odešla...
Ale právě někdy pomůže to jen tak vyventilovat do éteru. A aby si člověk furt nestěžoval, tak i třeba něco, z čeho má jeden dobrý pocit. Bohužel pořád hrozí, že to někdo shodí jako něco, z čeho by dobrý pocit člověk mít neměl...no ale pak už zbývá opravdu jen nic nepsat. Jenže vydržet to....