Když mně moje matka chtěla v témže věku jakýsi výlet zakázat, že má předtuchu vlakového neštěstí, tak jsem jí pubertálně nevybíravě poslala kamsi.
Zhysterčila se solidně (nikdy předtím předtuchy nevytahovala, brala jsem to jako další prudu), zapřísahala mě, ať vlezu do "bezpečného vagonu", šílela i jinak...
No, vlak tehdy výjimečně jel přesně podle jízdního řádu, a ani v celé širé vlasti nehlásili za ten den nebo dokonce celý týden jedinou nehodu. To bych se jí fakt poděkovala, smrdět tehdy doma kvůli předtuše. Jak vidíš, já jsem tu dodnes (stalo se to asi před 20 lety), už jsem vybourala i auto (bez zranění, předtuchu tehdy nikdo neměl
), těším se dost dobrému zdraví a štěstí a před pár dny jsem při jednom riskantním podniku měla kliku jak od blázince. A o moudrosti své matky, předtuchách, kartách apod. si dodnes myslím svoje (Liško sorry
).
Tak se zamysli, jestli se chceš taky doživotně u svého puboše ztrapnit.