Tak opět změna -
- syn to udělal a do školy jel s klukama autem. Ze mě ( a nejen ze mě ) si vystřelil.

Včera jsme se viděli, popovídali jsme co a jak, atmosféra byla v poklidu a řekla bych, že ok. Omluvil se mi, neuvědomil si důsledky a ani to, jak to se mnou nyní cloumá - on ví o nějakých zprávách a útocích na mou osobu ( strejda mu dával číst - což já nechápu...), přesto si vystřelil.
Jsem ráda, že to dal :) a nezlobím se na něj.

Jinak, jak tu někdo z vás psal, že jsme všichni labilní - abych řekla pravdu, brácha má papíry na hlavu téměř od narození, má brát léky, ale ty nebere. Přesto ho to neomlouvá jak se ke mně chová včetně nočních sms. A já si občas už taky příjdu labilní, takže zase tak daleko od pravdy to není.

Můj vztah s partnerem - není to debil, je to hodně silný člověk, ale ruku na srdce. Kolik chlapů, kteří podnikají ( ne ve velkém, ale v malém měřítku, jsme jen my dva - já zaměstnanec, přesto jakž takž se uživíme ), dokáží vydržet vztah s matkou a jejich dětmi, když nikde není žádná pomoc z druhých stran, matku se snaží podporovat jak jen může, do toho dělá od nevidím do nevidím, její nejstarší dítě nejen že má probém ( to by nebyl ten problém jako takový ), ale dělá problémy jiné ( krade, lže, je vulgární na okolí, které se stupňuje díky hormonům ). Do toho sám má starosti nad hlavu - musí neustále všechno dělat kolem podnikání ( já jsem jen malý článek v tom všem - jen objednávám, prodávám a dělám stránky, obstarávám shop ), zařizuje ještě mimo podnikání, má sám starosti ( hypotéka, přestavba domku vlastními silami - na řemeslníky nejsou finance - který je jak na bydlení tak i na podnikání, ovšem ani jedno není 100% ). Už vidím, jak všichni vaši manžílkové by tohle dali a vy samotné taky. Ono je jednoduché radit, když člověk v tom není a nezažil. Jak se říká - po boji je každý generál, ale já se opravdu snažím se z toho všeho nezbláznit, ale přesto být VŠEM dětem oporou. Ale pokud dávám, potřebuju i brát. A když někdo z rodiny nedává, ale sám jen bere a natahuje ruku, tak už jednou ta veškerá síla je pryč. A není to o BEZPODMÍNEČNÉ lásce, tu já mám.
Ono to vypadá, že vydírám... - ne, jen chci, aby se začal chovat zodpovědně a postavil se na nohy. Věčně ho totiž za ručičku vodit nebudu. To, že ho dám někam pryč, ještě neznamená, že se ho definitivně zbavuju a předávám péči o něj někomu jinému. Jen využívám pomoci, pokud to lze a je to legální. To jako byste mi tvrdily, že když je člověk nemocný a potřebuje lékařskou pomoc ( vážně nemocen ), tak ho toho nemocného nikam nepošlete, protože se vy o něj musíte postarat, že je to vaše povinnost atd... - blábol, že ? Ono chvíli to půjde, ale pak ty síly taky jednou dojdou - ať už psychické, tak i fyzické.

Včera jsme spolu dlouho mluvili o tomhle všem, vidí to stejně. S jeho problémem jsem tu vždy byla, jsem a vždy budu. Vždycky to rameno, vrbu, skálu u mě najde....ale bohužel nemůžu tu být jen pro něj a ostatní stranit, nebo nedej Bože, jejich problémy brát na lehkou váhu....
Bohužel on nikam k psychologovi nepůjde - pro něj to nemá smysl, neví, o čem by tam měl mluvit. Nutit ho nehodlám, jen nabízím a to průbežně. Když ho donutím, bude to bojkotovat. V tomhle ho dost znám a mám také zkušensoti - musí sám, aby to mělo smysl.
Jak některá z vás tu psala - musí chtít VŠICHNI členové z rodiny spolupracovat, pokud jeden článek bojkotuje něbo vypadne, je to o ničem. A pro mě je to další promarněný čas a energie vydaná navíc pro něco, co nemá a nebude mít smysl. A já tu energii potřebuju využít, ne s ní plýtvat.
Ne, neschovávám za ostatní děti, ani se tím neomlouvám - tak to prostě je.

S bydlením větším - jo, když půjdu do podnájmu, budu se muset každý měsíc obávat, zdali mi jednou pan majitel neřekne, že za 3 měsíce potřebuje byt pro své příbuzné. Díky, už jsem si toho podnájemníkování užila až až a i když to zní blbě, jsem ráda, že máme kde s dětma bydlet a nebát se, že nás někdo vyhodí. Můžu si zde dělat téměř co chci, nemusím se tolika obávat, že když mi holky ( bohužel teď ) třeba zničí zeď, co na to pan majitel apod...