Annna, máš úplnou pravdu. Napřed jsem odluku vnímala jako čas, který potřebuje on, aby dospěl k nějakému rozhodnutí. Pak jsem to ale náhle uviděla jinak:on mi nedokázal říct, že mu je špatně, podprahové narážky jsem nevnímala, na co jsem měla reagovat? Pozvolné odcizení kryl únavou z nemoci. Nakonec se mu podařilo se nějak "odseknout" a našel novou lásku. Podváděl, lhal, zneužíval mě i vydíral: věděl, jak mi na naší rodině záleží. A teď to má být on, který má něco rozhodnout? Sám? To mě taky nakoplo: já budu ale také zvažovat, jestli dál. Z jeho strany musí přijít návrh na radikální změnu, ne že se laskavě rozejde s milenkou a pojedeme v zaběhlých kolejích dál. A obávám se, že tak daleko se svou vstřícností nepůjde. A pravděpodobněji, že nepřijde vůbec. Zaměstnání nezmění, pracuje na výběrové škole, takových v u nás moc není, je rád, že tam může být.