Přidat odpověď
Znova... To se snadno řekne. Chybí mi duševní tahoun, my jsme absolutně psychicky srostlí, těžko se toto rozděluje. Vše, co jsme a kam jsme dostali, jsme dokázali ve vzájemné spolupráci. Průser nastal s tím rodičovstvím. Prý se změnil i on, jak tvrdí, zjistil, že pracovní svět je mu větším posláním než rodina. Ale tu rodinu přitom plánuje i s milenkou, bože, tak si říkám, ať holka pozná... Nemůžu rozdýchat zejména fakt, že mě záměrně nechával žít s tím, že má takovou těžkou nemoc a používal ji jako alibi. Že nedomyslel (nebo nemyslel?), jak to zamává s mým strachem o něho a děti. Toto pořád přemítám v hlavě - je taková podlost zapříčiněná zatlačením do kouta, nebo to je povahou a v kritické chvíli to vypluje na povrch?
Předchozí