Ahoj holky,
četla jsem tady spoustu příspěvků o nevěře, ale velmi málo o tom, jak jste se z toho dostaly/nedostaly ven. Proto mě zajímá, jestli někdo vůbec prodělal nějaké zkušenosti s dlouhodobou odlukou. Můj muž má milenku asi půl druhého roku, je to důsledek našeho pozvolného odcizení s nástupem dětí: těžko zvládal mé nasazení pro děti, cítil se odstrčený, postupně na náš vztah rezignoval a snažil se vydržet, asi pro děti...Když jsem pak nastoupila do práce, bylo vše ještě horší, pro oba: já každé dítě v jiné školce, velká pracovní vytíženost, domácnost. On pracuje pár dní v týdnu mimo domov (kde si tu milenku našel jistě uhádnete), přišlo mu nefér, že po něm chci v této době ještě větší pomoc v domácnosti, když jsem dosud vše zvládala. Nepodařilo se mi obhájit, že už pracuji také. Tak začal první otevřený nesoulad. Vím, že se tím velmi trápil, ale skrytě, já si ničeho nevšimla. Ze dna se mu podařilo odrazit díky novému vztahu. Když jsem na to přišla, nakoplo mě to - velmi ho miluji, ale zamilovaná už nejsem, prostě jsem tak nějak v tom dvacetiletém manželství zrale milující: s respektem, obdivem, ale s přehledem, bez růžovým brýlí. A zabojovala jsem. Během půl roku proběhl jeho pokus se s milenkou rozejít, pak to zkusila i ona, když pocítila ohrožení z mé strany, pochopila, že ji asi začal unikat, jenže ji ten můj ukecal, že bez ní nemůže žít,blablablá, pár měsíců zkoušel jet na paralelní vztah. Nakonec milenka docílila, že kývl na odluku: já jsem s ní počítala, měla jsem ale s manželem termín, kdy do ní vlítneme, aby to bylo jako nejkrajnější řešení. No, nesplnil naši dohodu, vyhověl milence. Teď žiji s dětmi (školkáč a malý školák) dva měsíce sama, děti si manžel bere ob víkend. Rve se ve mně naděje s beznadějí... Nechci všechno rozbít, pokud je maličká naděje, ale taky nechci, aby můj život visel na jeho rozhodnutí ve fázi velké zamilovanosti. Proto se začínám připravovat i na rozvod. Je mi děsně. Nedaří se mi ani s dětmi, jsou z toho nešťastné, školkáč se dokonce začal počůrávat... Toto ale před manželem tajím, vlastně mu nic neříkám o našem žití, aby si nemyslel, že ho chci v jeho rozhodování nějak ovlivňovat.
Kdo má nějaké zkušenosti s dolukou a jak vidíte mou situaci střízlivým okem?