Pro mě by bylo nejdůležitější, jak se manžel chová ke mně. Tedy jestli je v mé přítomnosti milý, chápající, vstřícný, věnující se dětem. Co si dělá jinde je mi jedno.
Z toho, co jsi napsala, vnímám, že minimálně u těch dětí to klape. Také myslím, že ta snížená intimita, o které se zmiňuješ, souvisí pravděpodobně i s nižší frekvencí sexu. A esemeska "Tak kdy zase posexujem?" - nepíšeš, jestli ji posílal on nebo ji dostal, ale ať tak nebo tak, nemám pocit, že by šlo o nějakou lásku nebo city obecně. Prostě fyzická výpomoc.. Kdybys přestala vařit a on chodil na oběd do restaurace, tak by ses taky cítila uražená?
Proč bys setrvání v manželství vnímala jako oběť? Protože nejsi jediná? Protože si nemůžeš dělat totéž? Rozhodně se neobětovávej, to je špatná cesta a děti by ji vycítily. Ale můžeš zůstat manželkou i tak. Máte společnou firmu, manželství je také taková firma, kde má každý své úkoly a místo. Ve firmě i v manželství je nejdůležitější definovat si cíl. Je to u tebe vztah, ve kterém oba pečují o společné děti, nebo vztah, který stojí a padá s věrností? Pokud to druhé, pak se rozveď, protože to neustojíš. Ale láska, a zvlášť ta mužská, není o věrnosti. Je o podpoře, pomoci, sdílení, péči, to je to důležité, a o to rozvodem přijdeš.