emesko, jsou i takové, co to ustojí, i když jich bude asi málo.
Ženy jedou určitým způsobem dost přes emoce, hodně věcí spíš prociťují, než co jiného, a proto je asi většině zatěžko zůstat dobrovolně ve formálním stavu tak, aby je to v jádru postupně uvnitř neničilo.
Určitě bude někdo v takové situaci, ale co ti to pomůže, ty jsi ty a musíš se rozhodovat podle sebe, jen ty sama se znáš, víš, co dokážeš přijmout a co ne. Kde a v jaké situaci ti bude dobře, co ještě sneseš a co bude pro tebe až třeba utrpením.

Snažila bych se to zatím neřešit v afektu a rychle - pokud to dokážeš, rozvaha je namístě, protože v afektu se dá zničit během chvíle to, co se budovalo léta.
Mám zkušenost a musím říct, že nevím úplně přesně, co bych na tvém místě dělala. Ale pokud se partner nepoučí z jedné krize a jde do nového dobrodružství a do nového rizika ztráty manželky a domova, je to "puzení" asi silnější, než jeho touha po zachování rodiny...a s největší pravděpodobností bych to (podruhé) nedala. Já totiž formálně žít v partnerství neumím...ničí mě to.
Ale jak říkám, určitě se najdou i ženy, které si to zas vykompenzují jinak..., už třeba proto, že se citově angažují někde jinde.