Přidat odpověď
nemám s umírajícími pacienty zkušenosti a ani nejsem lékař, ale co jsme ve škole učili na paliativní péči, tak umírání s sebou nese nechutenství a nepociťování žízně a je to tak normální, v organismu se mění metabolické poměry a nějaké přílišné zavodňování nebo podávání výživy je stejně nezvrátí, maximálně o pár dní posune. tedy pokud máme na mysli stav, kdy člověk už nic nepřijímá ústy, dokud je schopen sám jíst a pít, tak se mu samozřejmě má obojí nabízet v takové formě, aby pro něj bylo co nejpřijatelnější. doslova nám na přednášce bylo řečeno, že podávání výživy nebo tekutin pomocí infuzí do žíly nebo sondou do žaludku není indikováno, nemělo by se dělat, protože konec života to umírajícímu stejně nezkvalitní, naopak, může to přinést problémy. například se mi vybavuje, že větší zavodnění s sebou nese větší tvorbu bronchiální sekretu a tím nutnost častějšího odsávání, aby mohl nemocný dobře dýchat nebo větší tvorbu žaludečních a střevních šťav a tím i možnost zvracení. že může docházet i k otokům nebo k selháním orgánů. vstup do žíly nebo sonda pak jsou samy o sobě potenciální riziko (možnost infekce v místě vpichu nebo žíly, možnost úniku infuse mimo žílu, otlačenina v místě zavedení sondy...) - jako jo, celkem běžné nepříjemnosti, které potkávají spoustu pacientů. otázka ale je, jestli je to u umírajících opravdu nutné, jejich osud to nezvrátí, ale tyhle nepříjemnosti mohou přijít navíc. navíc čím víc "techniky" je kolem umírajícího člověka, tím menší je možnost, že bude moc v klidu zemřít doma, pokud je to jeho přání.
ale tedy o tuto problematiku se nezajímám, tak nemám představu, nakolik se názory na vhodnou péči u umírajícího člověka mezi lékaři liší.
Předchozí