Přidat odpověď
Dík Tante, já už se kupodivu nebojím, se smrtí mě smířil táta. Byla jsem u toho, když umřel, když na mě naposledy promluvil, vydechl, zmizel, a zůstalo tam ležet tělo. V jedné vteřině člověk při smyslech, co cítil, jak se ztrácí, pozbývá vědomí, a v druhé už nebyl. Přišlo mi to takové lehké, přirozené, snadné. Ale svoje dítě miluju a trpím při tom, že nad smrtí přemýšlí. Zažije hezký den plný zábavy, před položením do postele řádí, a jak pomalu začíná usínat, tak začne mluvit o smrti. Přitom nikdo s ní nikdy smrt neřešil.
Předchozí