Myslím si, že "léčit" se to dá, záleží na věku člověka a důvodu, proč se psů bojí.
Známý má dceru, kterou jako dítě (cca 1,5 roku) povalil pes. Neútočil na dítě, jen proběhl prudce okolo něho, ona asi couvla, uhnula, prostě udělala prudký pohyb, který neustála a upadla. Lekla se a od té doby měla za psů strach.
Od té doby ale reagovala na psy špatně - stačilo, že je uviděla, začala brečet, utíkat, zvedala ručičiky,... prostě všechno to, co může třeba hravého nebo neklidného psa vyprovokovat k tomu, že si chce "hrát", "dohonit" nebo jen "zjistit, proč to dítě kvičí". Známý usoudil, že to musí nějak řešit, než dojde k tomu, že dítě nějaký pes napadne.
Koupil dceři plyšáka - štěně vlčáka velkého cca 25 sm - tedy v podstatě životní velikost. Holka plyšáka miovala, neudělala bez něho krok asi půl roku.
Pak jsme měli my štěňata, když byla tak 14 - 20 dní stará, přišli k nám poprvé na návštěvu. Jen na 15 minut, když se "velká" - tedy maminka - venčila. Bylo to pojištěné telefony, aby Magda - tehdy cca 5 let - velkou čubu ani neviděla. Chodili k nám co dva dny, Magda viděla štěňata jak rostou a ta se čím dál více podobala jejímu milovanému plyšáčkovi. Schválně jsme začali před ní mluvit, že štěňata půjdou za pár dní z domu, že je prodáme - Magda začala škemrat, že chce domů "živého plyšáčka". Tatínek s tím počítal, ale tvářil se odmítavě, Magda musela asi 3 týdny rodiče "přesvědčovat", než jí pejska dovolili....
Pejsek rostl, rostla i Magda a jak její pejsem rostl a ona viděla, že jí nic nedělá, zvládala i jiné pejsky, co si s jejich Akbárkem chodili hrát, později na cvičáku a tak. Strach ze psů Akbar vyléčil. Byl to obrovský vlčák, v kohoutku měl cca 70 cm, takže aby se pak bála nějakého 20 cm moušlete by byla blbost, ne? Taky se naučila s vlastním psem "číst" psí řeč těla, takže pro ni nebyli psi už "divní", kteří "útočí bezdůvodně" (poznala, kdy si chtějí hrát) a tak.
Neříkám, že tato metoda funguje u každého, myslím, že asi spíš u dětí, kde je ten strach v podstatě neopodstatněný.
Já jsem třeba milovník psů a ač jsem mnohokrát byla pokousaná, vždy jsem si ujasnila, že pohledu psa jsem JÁ udělala chybu (šla jsem k feně se štěňaty, sahala na cizího psa přes plot a tak) a psů se nebojím. Kdo nerozumí psům - jejich myšlení a chování - chápu, že se třeba po kousnutí bojí....
Mimochodem - kdyby k nám chodil někdo, kdo se psa bojí, tak svého psa vykážu na místo (v předsíni, my sedime v obýváku či kuchyni) a hotovo. Vím, že pes nebude spokojen, je rád "v centru dění", ale lidé mají prostě přednost....