Jinak dcera o tom nikdy mluvit moc nechtěla, všechno jsem věděla od ostatních + sama jsem toho hodně vypozorovala. Rozebírat s ní to nemělo smysl, prostě o tom mluvit nechtěla a tečka. Tak jsem jí nenutila, jen jsem jí furt "cpala" příběhy ze svého života, které trochu pasovala na ty její a pak jsem mluvila o tom, jak jsem to řešila a jak to dopadlo...Tenkrát to dost hltala a snad jí to něco dalo. Taky jsem jí tenkrát říkala, že každý člověk by měl dostat jednu šanci, že jednou může zklamat každý...ale podruhé už ne. No a s tou holkou se pak začala o rok později kamarádit znovu a znovu jí zklamala...takže prý už je to konečná. (Dcera se oproti dřívějšku hodně otevřela a jsem za to vděčná).