Tak já jsem dřepování zavedla za vulgarity. Starší, prvňák, si je přinesl ze školy a děsně si je užíval ... vysvětlování nepomáhalo, ignorace taky ne. Dřepoval jeden víken a pak to ustalo . Mladší pětiletá se k němu nadšeně přidávala.
Nicméně děti to nebraly jako přísný trest, pohyb milují ve všech podobách, nicméně ve finále tu únavu taky cítily. Zkusila jsem to právě po vzoru jejich sportovního oddílu, viděla jsem tam na dětech, že se u trestu smějí, nicméně pokud jsou takto potrestány poněkolikáté, dají si pak už pozor, asi ty nohy taky cítí .
Naopak time-out by na naše děti nefungoval, vede to i nich k zavrzení a zacyklení v pocitu "nikdo mě tu nemá rád" a k hýčkání své uraženosti.
A u staršího už to pak připomíná i psychické týrání. Tohle zase nepoužíváme doma my, i po zařvání následuje pomazlení s vysvětlením. Dcera to potřebuje hned, syn za pár minut.