Měla jsem uřvané první dítě - neřval, jen když se choval u prsa, nebo když byl udrncán v kočárku - nesmělo se ale jezdit po hladkém asfaltu. Výsledek byl, že jsem byla totálně psychicky na dně, zato kila šla dolů úplně sama... Žádnou příčinu, kromě refluxu u něj nikdo neodhalil. O něco se to zlepšilo, když se začal sám zabavovat lezením. Náročnější na pozornost je stále (12), jen už je to o něčem jiném. Řev se proměnil v permanentní hluk a mluvení . Chytrý je jak opice, ale je prostě "svůj".

Druhé dítě jsem měla za odměnu a konečně jsem chápala, že se dá mateřská i užít a nepadat přitom na ústa únavou a vyčerpáním.

Do třetího jsme se nikdy neodhodlali - kopii prvního bychom s manželem asi už nedali .