Šeherezádo, žena vydrží vše, jak se říká
Já jsem ten měsíc ještě pořád mohla doufat, že to dopadne dobře, ale je pravda, že v nemocnici mi naději nedávali, spíš vyčkávali. Čekali ještě na genetický ultrazvuk ve 20.tt, můj gynekolog se to snažil urychlit, abych získala dřívější termín. Ale dnem gen. ultrazvuku naděje skončila, na tu chvíli nezapomenu, čekalo se, jestli se mi doplní plodová voda, ale ne a mimiko navíc už zpomalilo svůj růst, bylo tam utlačené, objevila se nějaká cysta... MUDr. na gen. ultrazvuku byl moc empatický a přes tu smutnou zprávu na něj ráda vzpomenu, z ordinace jsem vycházela plnou chodbou se slzami.
Při dalším těhotenství jsem si genetiku raději domluvila jinde, citově bych to asi moc nezvládla, vybrala jsem si také skvělého odborníka.
Ještě ten den jsem jela do porodnice s žádankou, ale primářka chtěla, ať přijdu až druhý den ráno. No a doma jsme to s manželem moc nezvládli, nevím, ale docela jsme se chytli ani nevím kvůli čemu. Já jsem měla občas kontrakce a krvácela jsem, a do toho nepochopení manžela - asi už po měsíci ruply nervy, bylo to nanic. Tím chci jen říct, že každý to snáší a prožívá jinak, manžel o tom mluvit nechce, mně to naopak pomáhá... Asi bych ho u sebe v porodnici chtěla, možná ne při samotném potratu, ale staral se o našeho staršího syna. Ale máš pravdu, já jsem také statečnější, když jsem sama.
Teď už máme páreček, k synovi přibyla dcera, bůhví, že mi na pohlaví nezáleží (i když teď si holčičku moc užívám
), ale věta od spousty lidí mě bodá u srdce - když říkají - to jste rádi, že máte páreček, že??? Jasně, neví a nemůžou vědět, že jsem přišla o chlapečka, a já jim to na potkání říkat nebudu...
Přeji ti Šeherezádko moc sil, neboj, nebude to tak strašné, jen je to tak smutné