Přidat odpověď
Mam docela podobneho syna a muj postreh je, ze clovek vubec nic nevybojuje. Syn nakonec ke vsemu dospiva sam, akorat pomaleji, nez to bezne vesele dite. Boj vsechno jenom zpomaluje a odsouva to prirozene reseni. Dam ti priklad: kdyz byl syn maly, chodili jsme na plavani. Syn to nemel rad. Vsichni mi ale porad rikali, vcetne instruktorky, ze se to musi prerazit, ze KAZDE dite miluje vodu. Tak jsem odchodila asi pul roku, nasilim jsem ho nutila i potapet. Vysledek byl, ze vodu nenavidel. Stravili jsme nekolik dovolenych u more, kde uz jsem byla smirenejsi, ze holt moje dite je jine, tim, ze si hral tyden u fantasticke vody na suchu s kaminky. Nakonec k vode v sedmi letech dozral sam. Tusim, ze kdybych nebojovala, mohlo to byt o nejaky ten rok drive.
Předchozí