Přidat odpověď
Ono to chce najít nějakou správnou míru nátlaku, resp. neměl by to už být nátlak, pokud je to možné. Taky máme prvorozeného poseroutku. Nejdřív nechtěl vystupovat se školkou na pódiu (od 3), přemlouvali, ale nenutili jsme. Pak nechtěl jen na školku v přírodě (v 5), přitom na jednodenní výlety jezdil rád. Snažila jsem se ho navnadit, že sice má strach, ale když ho překoná, velmi si to užije, no nechtěl, tak nejel. Nedlouho na to se s určitými opatřeními zúčastnil divadelního představení v rámci loučení s předškoláky a dokonce si sám řekl, že by chtěl s nimi i zůstat přes noc ve školce. To jsme zírali. Prý chvíli pofňukával, ale nakonec se mu to líbilo. V 6 jsem ho mírně dotlačila do prvního kroužku, byl tam 3x, neměl tam vrstevníky, plakal, že tam fakt nechce, tak jsme to vzdali. No a pak měl problém se slavnostním zahájením školního roku, sedět v první řadě, jít si pro kufřík a kytku, nechat se vyfotit. Na školu si zvykal těžko, ale to zase je věc, kdy jsme kategoricky prohlásili, že do školy musí, že všechno, co jde (obědy, družina, kroužky) odbouráme, ale škola je povinnost. Jakž takž si zvykl a momentálně nacvičuje se spolužáky divadelní představení, kde doknce bude mluvit.
Postupně jsme pochopili, že fakt, ale jako FAKT nemá smysl ho do ničeho (když to není nutné, jako ta škola) tlačit. On se potřebuje odhodlat sám, musí překonat strach, což musí udělat sám, když ho někdo tlačí, není na to prostor. Je to jako odhodlat se skočit do sena; když tě někdo strčí, není to ono. A tak se pomalu posouvá v takových jako skocích, dlouho nic, nic, nic, a nejednou to jde. Marně jsme ho učili jezdit na kole bez koleček a lyžovat, dokud sám nechtěl, nešlo to. Zatím se nechce naučit plavat, tak se ani nesnažíme. Nemůžeš někoho přinutit, aby překonal strach. Je to určitý úkon, aktivita, nelze to prodělat tak nějak pasivně.
Předchozí