Zdravím, chtěla bych se poradit o sobě ne o dítěti. Moje starší dcera je od miminka velmi citlivá, introvertní v některých směrech až "jiná" a já pozoruji, že už nevím co dělat. Zpětně si uvědomuji, že jsme udělali i nějaké chyby pokud jde o vyhodnocení jejího chování apod. ale dcera poslední dobou opravdu "přehání". Je ve školce první rok až jako předškolačka, v září jde do školy. Spoustu věcí je pro ni nových a musí se učit. To všechno chápu, ale dám příklad. V týdnu měla dcerka se školkou divadlo v kultur. domě u nás v obci. Pro ni nová věc (resp. v divadýlku byla s námi několikrát a ve školce ho taky měli, ale zatím nebyli na divadýlku někde mimo) tudíž její oblíbená věte "já se bojím", stres, pláč - den předem. Vše jsem jí vysvětlila, popovídala o tom, na to jsem zvyklá, že to musím 150x všechno nastínit a říct. Přesto šla do školky v den divadýlka jako na popravu a ještě k tomu brečela. Sama sebe pozoruju, že mě hrozně štve, že jiné děti hopsají radostí, že bude divadýlko a ona brečí a bojí se. Vše jí vysvětlím, nejdříve ochotně, ale když už po mě chce vysvětlení po xté jsem už nepříjemná ala už jsem ti to říkala a určitě se boj, protože ve školce mají zájem na tom připravovat pro děti program, kterého se děti musí bát a bude tam hned mezi dveřma čekat někdo kdo vás na uvítanou šlehne rákoskou. Chápe, že si dělám legraci a snažím se jí to tak i vysvětlit, že divadýlko je zábava pro děti a že se má těšit atd atd. následně když to zvládne probereme to, ptám se jí jak to proběhlo a zda byl důvod se obávat atak, ale všechno mi to šíleně leze na nervy a občas jí to dám najevo, že je "bojánek" a navíc zbytečně. Chtěla bych aby ve mě měla oporu, ale zároveň v ní nechci ty její strachy podporovat ve stylu mého tchána: bojí se do divadýlka tak může být doma. Já naopak ji tam pošlu, aby viděla, že není čeho se bát.