Syn dostal brýle v první třídě + doporučení, aby je nosil do školy + třeba při dívání se TV - prostě nemusel je mít pořád. Už nevím, jak silné byly přesně, ale samozřejmě slabší.
Vybrali jsme obroučky - postupně dvoje. V každém nestřeženém okamžiku byly brýle z nosu dole, věčný boj byly hrozné nervy.
Nějak jsem postupně rezignovali a brýle čím dál častěji končily v pouzdru a já s výčitkama svědomí.
Po roce jsme šli na kontrolu a doktorka měla radost, jak se oči spravily (dávala to za zásluhu těm brejličkám) a že brýle můžeme odložit . Takže někdy se to asi spraví samo, když není vážná vada.

A nevím, jak to udělám já se sebou, nesnáším na nose žádné brýle, opravdu je prostě nemůžu mít...a nejen na nose, ale ta skla před očima - ten pocit překážky. Nikdy jsem na sobě nesnesla ani brýle sluneční....a přestože celoživotně trošku hůř vidím a zvládám, poslední dobou bych potřebovala zvětšit písmenka v knížkách ...a nevím, jak rychle to bude postupovat dál.