Jako dítě jsem jezdila po závodech a jezdil s námi jen trenér. Táta se byl podívat, jen když byl závod v našem rodném městě, mamka nebyla nikdy. Nijak jsem to nebrala jako újmu.

Se svými dětmi jsem byla odhodlaná jezdit, ale nebylo moc kam. Když dělaly atletiku, nacpala jsem se k organizátorům a nejen tam tedy s nimi jezdila, ale taky pomáhala, kde bylo potřeba. To mě bavilo a baví a klidně bych to dělala, i kdyby tam moje děti nebyly, jen už jaksi nemám informace, kdy ty závody jsou, když tam ty děti nemám .

Teď moje nejstarší dělá volejbal, a tam jsou potřeba rodiče jen jako taxikáři, přítomnost na turnajích je spíš nežádoucí (od dětí), takže abych je tam odvezla a zase pro ně jela, nebo někde několik hodin trajdala, to fakt ne (takže to dělá manžel ).
Kdyby hrály florbal, což jsem si moc přála, tak budu jezdit jak divá, na to bych mohla koukat pořád .
Na tancování by mě asi jezdit nebavilo a snažila bych se z toho nějak vyvléknout .

Jo a kdyby to u nás bylo nastavené, že jezdí rodiče, zkusila bych to nastavení změnit při nejbližší příležitosti...tedy až by něčí maminka někdy nemohla, nabídla bych se, že vezmu její dítě...a třeba i další....a že by nakonec jelo minimum dospělých...čímž by se mohlo ukázat, že to takhle vyhovuje více rodičům a že by přistoupili i na střídání se....nebo taky ne, ale alespoň bych to zkusila .