"Někdy jsou to strašné historky, šestileté děti vidí mrtvoly, mají paranoiu úplně stejně jako dospělý, vidí kamery, vrtulníky, divně související věci..."

Jenže tohle u malého dítěte vůbec nemusí být duševní nemoc. Děti mají živou fantazii, uvažují jinak, než dospělý, může je vyděsit a vystresovat cokoli, čemu nerozumí, co nechápou. Navíc žijí ve světě, který to do nich tlačí ze všech stran, a na nezralou psychiku to může působit devastujícím způsobem. Podívej, když mi bylo sedm, našla jsem u kamarádky v knihovně knížku o UFO a viděla tam fotku, jak sedí holčička na louce a za ní nějaká postava ve skafandru. Pod tím bylo napsáno, že na louce během focení nikdo nebyl. Dostala jsem takovou paranoiu z toho, že se v noci probudím a uvidím mimozemšťana, že jsem ještě v pubertě spala výhradně s dvěma peřinama, přičemž tu druhou jsem měla přetaženou přes hlavu. Jo, a ještě jsem každý večer "v hlavě" ty mimozemšťany prosila, aby k nám nechodili a nechali mne na pokoji. A podobné věci prožije spousta dětí, není to nic nenormálního ani patologického. Jenže ne každé dítě to řekne rodičům, aby z toho mohli dostatečně šílet.
Já nepopírám, že může být šestileté dítě duševně nemocné, ale hodně zásadně nesouhlasím s tím, že to, co výše uvádíš, je vždy a za všech okolností projev duševní choroby. U malých dětí fakt ne.