Pojď se mnou na kafe. (!)
Kup chleba a máslo. (!)
Dej mi pokoj. (!)
...

To všechno jsou rozkazy (imperativy). (Což neznamená, že je adresát musí bezpodmínečně poslechnout)

Půjdeš se mnou (prosím) na kafe?
Koupíš (prosím) chleba a máslo?
Dáš mi (konečně ) pokoj?

To jsou pro změnu otázky. (Což neznamená, že dotazovaný musí odpovědět kladně)

Stran placení se samozřejmě dá dohodnout lecjak, nicméně mám takový pocit, že ten, kdo zve, by měl i platit.

Pokud bych si dopisoval s dámou ze seznamky, tak já bych se zeptal, zda ji mohu pozvat na kafe. Buď by souhlasila a nebylo by co řešit, nebo by odpověděla, že pozvání nepřijímá, ale půjde se mnou, a nebylo by co řešit. Nebo by mě poslala zpátky do hrobu a taky by nebylo co řešit. Zkrátka, když nevím, tak se zeptám ...