Mám podobně přecitlivělou dceru (6let) a DOUFÁM, že to s věkem přejde! Ona je navíc založením flegmatik, takže na všechno má spoustu času a obzvlášť rána u nás bývají v tomto směru výživná (několikrát opakuju, že se má oblíkat, ona se loudá, začínám pěnit a do toho ona začne brečet, dožaduje se objetí a ujišťování, že ji máme rádi). Nebo nedávno si v družině sadili do kelímku osení a ona si ho při oblékání omylem shodila a všechna hlína i se semínky se vysypala na zem. Řev největší, celou cestu domů kvílela i přes moje ujišťování, že to napravíme, seženeme nová semínka... Už mi po 10 minutách začaly ujíždět nervy a zvýšeným hlasem ji žádala, ať už přestane, že se zas tak moc nestalo. Na to reagovala tím, že ji nemáme rádi, že ji týráme atd. (což pochopitelně žádná pravda není). Sice si říkám, že by to chtělo z mé strany asi víc trpělivosti, ale ona i ta moje trpělivost není bezbřehá (manžel se vytáčí daleko dřív). Navíc je na mě docela dost fixovaná, takže musím často ujišťovat, že ji máme rádi, mazlit se s ní... Doufám, že z toho vyroste