Vždy jsem věděla - myslela si, že budu mít dceru a bude se jmenovat po mé zesnulé mamince. Dceru mám a od jména jsem sama upustila, protože se tak jmenují holčičky dvou mých kamarádek a vůbec je teď hodně dávané. Takže to není stejná situace jako ty, vím. Ale mnou vybrané jméno přítel rozhodně nechtěl, já nechtěla jeho...vybrat jedno nebo druhé se zdálo nereálné, chtěla jsem navrhnout, ať tedy spolu najdeme třetí přijatelné pro oba...ale samotné se mi v tu chvíli prostě žádné jiné nelíbilo. Vsadila jsem na to, že až jí budu mít v porodnici v náručí a slzy v očích, tak ustoupí (dnes tenhle přístup nechápu, asi hormony) Ale fakt jsme neuvedli jméno do uznání otcovství ani do papírů v porodnici. Cestou do porodnice jsem pronesla "co to jméno", odpověděl "ty se naotravuješ", po porodu se zeptali, já jméno řekla, přítel nijak neprotestoval a jméno si oblíbil. A já pak na ní koukala a přemýšlela, jestli by to druhé přece jen nebylo lepší. Ale nebylo
Poradila bych na chvíli to nechat být, vybrat spolu i nějaká jiná jména než Janičku s tím, že po porodu uvidíte, jaké se vám k holčičce nejvíc hodí Přítel uvidí vstřícné gesto a třeba bude souhlasit..nebo to uvidíš jinak ty...s tím dítětem v náručí už je to jiné. Na pojmenování je čas tuším do měsíce od narození.
Hodně štěstí
Kdyžtak se mi moc líbí ta rada dát jméno připomínající Janu.