Byla jsem ve vzdáleně podobné situaci. Pro dceru jsem si přála jméno po zesnulé babičce (mojí), které se mi kromě citové stránky věci velmi líbí i jako takové. K příjmení by bylo vhodné, oboje taková česká klasika. Manžel ale byl dost proti, protože měl s tím jménem spojenou jemu velmi nesympatickou osobu. Naprosto jsem si neuměla představit, že bych trvala na jménu, které v něm vzbuzuje negativní asociace. Ustoupila jsem hned jak řekl svůj důvod, a dohodli jsme se na oboustranně přijatelném jménu (mmch pár dnů od narozenin), z něhož jsme hodlali používat k oslovení druhou část (něco jako když se Jaroslavovi říká Slávku). Nakonec oslovujeme první částí, ale to nehraje pro tebe roli...

Zvykla jsem si. Že dcera nemá jméno co jsem si pro ni přála mi bylo nějaký čas trochu líto, ale poté, co jako již starší při debatě nad jmény řekla, že se jí nelíbí, jsem nakonec ráda.
Uvědomila jsem si také, že nejraděj bych se po babičce jmenovala já sama, a používám to jméno někdy jako nick a "pro sebe".