Určitě bych to probrala na terapii. Bylo by dobré zapracovat na vztahu k vlastnímu tělu, věřím, že nakonec i hubnutí jde mnohem lépe, pokud k němu přistupuju tak, že mám své tělo ráda, jsem mu vděčná za to, co všechno dokáže (v tvém případě třeba stvořit, donosit a přivést na svět dvě děti!) a co všechno mi umožňuje prožít a kam se dostat, a proto mu chci pomoci být v co nejlepší kondici, protože si to prostě zaslouží. Máš i nějaký pohyb? Ten taky může pomoci zlepšit náhled na svou fyzickou stránku, když vidíš pokroky a zlepšující se kondici.
Co se týče stravy, já jsem vegan a přestože jsem navíc omezená i potravinovými alergiemi, nemám ani zdaleka pocit, že bych jedla jen ovoce, zeleninu a šťávy. Sice hubnu a je pro mě důležité jíst co nejzdravěji, ale každý den zkouším nové recepty, experimentuju s novými potravinami, jídlo mi přináší radost a baví mě. Řekla bych, že jde určitě i o to, proč se stravuješ, tak jak se stravuješ. Asi by byl problém, kdyby tě k razantnímu překopání jídelníčku vedla čistě jen snaha zhubnout, a ne snaha jíst co nejzdravěji a dodávat svému tělu, co potřebuje, v co nejčistší podobě (u většiny lidí v kombinaci s etickými důvody). Kdybys neřešila nic než omezení kalorií na minimum, úplně by tam scházela motivace starat se o sebe a o své tělo co nejlépe. To, co píšeš, mi přijde jako určitá forma poruchy příjmu potravy, nejspíš bys to ale asi měla stejně i při konzumaci živočišných produktů - na mě to působí jako nedostatek sebelásky. Takže se vracím k té terapii. Přeju hodně štěstí, ať se ti podaří vztah k jídlu dát zase do pohody, nakonec bez jídla to nejde, a je škoda připravit se o příjemný aspekt života a brát ho jen jako nutné zlo.