Nejlepší knihu svého života jsem asi ještě neobjevila. Je ale pár knih, k nimž se ráda vracím. Sáhnu, otevřu kdekoli a chvíli čtu.
V dětství jsem milovala Výbuch bude v šest, tou jsem se prosmála mnohokrát, nebo Léč pána z Rožmberka. Otevřu je ráda i teď.
Vícekrát jsem četla třeba Saturnina, Robina, Falešné hráče, Údolí rozhodnutí, Co život dal a vzal, Cirkus Humberto, Pravidla moštárny, 1984, Největšího z Pierotů, Janu Eyrovou...
Mám bohužel na knihy mizernou paměť. Prochechtám se jimi nebo se jimi propláču, zavřu knihu, zavřu oči, vychutnávám si dojmy... A po pár měsících nevím, o čem kniha byla. Vzpomenu si na základní myšlenku, kousek děje nebo taky jen na jméno nějaké postavy. A víc nic a můžu knihu číst znova
Poslední dobou už čtu jen vysloveně oddychovou četbu typu Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, Analfabetka, která uměla počítat, nebo maximálně lehounce (!) filozoficky laděné kousky (Dalajlamova kočka (+ D.K. a umění příst), Mnich, který prodal své Ferrari...).