4 syny a 4 dcery vychovávala matka sama, otec je opustil.

Za druhé světové války byl nuceně nasazen v Pasově, v březnu 1945 utekl do Čech a do konce války se skrýval v jeskyni a dělal spojku u partyzánů. Po válce nastoupil k SNB a v lednu 1948 k pohraničnímu útvaru Zvonková a sloužil na hranicích v oblasti česko-německo-rakouského trojmezí. Komunistický převrat v únoru 1948 a záhadné úmrtí Jana Masaryka ho přesvědčily, že stojí na špatné straně, a začátkem roku 1948 začal převádět uprchlíky na Západ.

V říjnu 1948 v mlze zabloudil. Narazil na německou finanční stráž a uprchl zpět do Čech. Udal ho však člověk, kterého požádal o vodu. Byl zatčen a odsouzen na devět let. Tři týdny před svatbou s Marií Vávrovou, která s ním čekala dítě (syna viděl Hasil až po více než 40 letech). Soudu tehdy předsedal Karel Vaš, později známý z procesů s Miladou Horákovou či generálem Heliodorem Píkou.

Hasil si odpykával trest v mosteckých uhelných dolech. Mezitím mu Marie Vávrová porodila syna Josífka. "Každý den jsem se pokoušel z lágru utéct, ale nešlo to," vzpomínal Hasil.

Po půl roce se mu to však spolu s bývalým letcem Antonínem Vítkem podařilo. S nohama plnýma krvavých boláků se dvojice dostala do Bavorska. A trest padl na Hasilovu rodinu a příbuzné jeho snoubenky Marie Vávrové.

"Když mámu zavřeli, vychovával mě dědečkův bratr ve Volarech. Prý mě k němu odvezl v ruksaku mámin bratranec. V mých pěti letech pustili babičku, která si mě vzala do vsi Škarez na Šumavě. Pomáhal jsem jí s hospodářstvím, oral jsem s koňmi. Matka se vdala do Budějovic," popsal Josef Vávra.

Na Západě vstoupil Hasil společně s bratrem Bohumilem do služeb americké zpravodajské služby CIC. V té době se zrodil přízrak legendárního převaděče. Stal se noční můrou pro pohraničníky i estébáky.

Sami ho dokonce označovali termínem Král Šumavy. "Dozvěděl jsem se to až později, že mi tak říkali. Komunisti to asi vymysleli schválně, aby až mě chytnou, mohli říkat, že lapili Krále Šumavy," přemýšlel Hasil.

Na počátku 50. let vytvořil rozsáhlou zpravodajskou síť. Pomáhal politickým vězňům, rodinám s dětmi i bývalým ministrům. "V té době většina vojáků a pohraničníků tátovi fandila. Když se rozneslo, že Hasil má zrovna převádět, tak mu drželi palce. Změnilo se to, až když přišli na hranice kovaní komunisti, zblblí ze školení," vypráví Vávra.

Jedna z cest však skončila tragicky. V září 1950 se s bratrem Bohumilem vydali do Čech pro jeho synka Jiřího. Padli však do pasti a Bohumil v přestřelce zemřel. Jeho tělo pohraničníci tajně zakopali u zdi hřbitova v Českých Žlebech.

Byla to tehdejší běžná praxe. Oběti železné opony se nesměly stát cílem uctívání, měly zmizet z historie. U zdi se však brzy začala zjevovat svíčka s květinami. Nikdo z rodiny je tam dávat nemohl, byli hlídaní. Jedině Král Šumavy...

A vložím i odkaz na článek o synovi Krále Šumavy:

"U mříží se krčí maličký chlapec. Je vyděšený. Pozoruje agresivního vlčáka, který se vrhá proti tyčím a naráží do nich. Za esenbákem stojí mladá žena, chlapcova matka. V komunistickém lágru je už dva roky a konečně znovu uvidí svého Josífka. Jeho otec je za hranicemi. Pohraničníci a estébáci mu říkají Král Šumavy.

Tahle drsná podívaná je nejstarší vzpomínkou Josefa Vávry na dětství. Vyceněné zuby psa už prý nikdy z paměti nevymaže..."