Taky si myslím, že bychom měli nechat rodinu z Nýrska napokoji. Ale na druhou stranu - ne bez pomoci. Protože to je důvod, proč obětovala své soukromí - protože na oplátku potřebuje pomoct. A nemyslím jen materiální pomoc, ale i tlak na úřady, aby prověřily své nižší instance a případně vydaly nějaký manuál, jak přesně kdy kdo má postupovat. Říkám si, že přece něco takového musí existovat, ale nic dostatečně konkrétního a závazného jsem nenašla (připouštím, že jsem nehledala dost důkladně a dost dlouho).

A stejně tak jsou tu stovky, ba tisíce dětí, které trpí sexuálním zneužíváním a nedokážou si samy říct o pomoc. Mnozí z nás se obávají, že tento paskvil povede k neochotě lidí všímat si, co se děje kolem, a oznamovat svá podezření úřadům. Moc si přeju, aby to mělo přesně opačný efekt (ve smyslu všechno zlé je k něčemu dobré) - aby se lidi dozvěděli, jak přesně mají přistupovat k takovému dítěti, pokud se jim v náznacích svěří, a hlavně aby byli ujištěni, že úřady budou postupovat maximálně citlivě (vůči celým rodinám), budou ctít presumpci neviny (ano, oddělí dítě od potenciálního násilníka, ale bez despektu, vyhrožování atd. vůči němu i ostatním, kteří se za něj postaví) a to dítě bude vystaveno výslechu jen jednou (klinický psycholog, pořízení záznamu). Je nepřípustné, aby to dítě vyslýchal kde kdo, dával mu návodné otázky a potom, když se konečně dostane k oficiálnímu výslechu, se zatvrdilo a neřeklo nic.

Takže předpokládám, že když se mi nějaké dítě svěří s tím, že mu někdo takto ubližuje, jak s ním mám mluvit? Mám se ho zeptat, jestli mi chce říct víc? Jestli mi dovolí, abych mu zprostředkovala odbornou pomoc? A co když mi to nedovolí, já to přesto udělám, a ono se pak zatvrdí a všechno zapře? Je lepší, když co nejvíc řekne mně a já potom budu moct oznámit více indicií, nebo zbytečně nevyzvídat, aby si to povídání nechalo až k tomu psychologovi a pro záznam?