Mám menší kluky, tak vím, že občas musím být někde mezi nimi, ale pokud to jde, tak se snažím do jejich věcí nemíchat. V tom Tvém případě bych prostě staršímu pak řekla pravdu: že to bylo jinak, než jsem chtěla, ale že kvůli mladšímu bráchovi se to nepovedlo. A samozřejmě bych uznala, že má právo se zlobit, že na mě musel čekat. U mě zabralo, když se v Nevýchově mluvilo o tom, že máš s dětmi mluvit jak s kamarádkou. Prostě říct to tak, jak to je. Bez kličkování. Dobře si pamatuju hlášky z mého dětství: počkej, na to si ještě malá. A já jsem si pak připadala malá a blbá, když mě vynechávali z čehokoli důležitého, co se stalo :(