I zde mám stejnou zkušenost. I když já jsem dělala s dětmi na druhém stupni a snažila jsem se je od vybarvování odvrátit, seč mi síly stačily. Není to nic platné, zakážeš vybarvování, jsi za suchoprda-teroristu ničícího dětskou kreativitu a děti si stejně přinesou velkou sadu neonových zvýrazňovačů a pročmárají tím všechno durch. Tedy spíš děvčata, ale i mezi chlapci se najdou kreativci.
Cokoliv dostanou černobíle nakopírovaného, vždycky se alespoň jedna holčička zeptá, jestli si to smějí vybarvit. Pak to vybarví a na zbytek marně hledají síly, bo co s tím, když už je to vybarvené. A hlavně, plnokrevný vybarvovač, když vybarvuje, je ve stavu podobném transu. Nic jiného nevnímá. Tomu přičítám i oblibu vybarvování (nad rámec pochopitelného a smysluplného) u určitého typu pedagogů. Když vybarvují, nechtějí víc.