Jo, tohle jsem přesně myslela, že bude něco pro ni, ale ouha, nezájem, normálně mě prokoukla.
Děda, jehož paměti by byly velmi zajímavé, prožil neobyčejný život, taky nechce ani slyšet.
Já bych s ním ráda mluvila, chtěla bych se ho na spoustu věcí zeptat, ale babička to nedovolí. Vždycky, když začneme spolu mluvit, i kdyby zrovna spala, tak to vycítí, probudí se, přijde a udělá cokoliv, aby ten rozhovor nebyl možný (včetně např. toho, že škrtá sirkami u záclon apod.).
Děda by si i rád hrál s dětmi a ony s ním, uměl by jim vyprávět a všelijak je zabavit, ale zase, díky babičce nelze.
Já bych si je vzala k sobě, to by asi bylo nejsnažší, ale v panelákovém bytě se k nám šesti nevejdou, nemovitost, kterou měli, a kde bychom po rekonstrukci mohli žít společně, darovali sestřenici, jejich byt je v domě s majitelem. Teď se jim tam uvolnil dokonce na stejném patře obrovský luxusní kvartýr, takže babička nechápe, proč se tam nechceme přestěhovat (vůbec jí nedochází, že deregulované nájemné v dvěstěmetrovém nóbl bytě v nóbl čtvrti v Praze nemáme vůbec šanci utáhnout a dokonce si myslí, že jejich byt zdědíme, marnost vysvětlovat).
Babička neustále kničí: "JÁ to potřebuju, JÁ to potřebuju, jájájá..." A nejlepší mazec je, že matka, která ne, že by se nesnažila, snažila a oni s ní vždycky nějak vyběhli, řekla, že už je stará a ať jí dají pokoj. Přičemž je stará. Já už budu brzy taky stará.
Popravdě jsem alergická na všechny dojemné klipy s bezbrannýmni staříčky staříčky toužícími po troše lásky.