výborný článek na toto téma: http://denikreferendum.cz/clanek/19500-jaky-buh-zavrazdil-charlieho

V redakci Charlie Hebdo vraždil Bůh, který nenávidí život
Ano, je zřejmé, že v Paříži nevraždil Bůh Rumího, ani Ibn Arabího. V Paříži vraždil bůžek, který potřebuje být neustále svými ctiteli – díky svému kosmickému narcismu – uctíván a který musí srážet lidskou existenci a důstojnost k zemi.

V Paříži vraždil Bůh, který žárlí na lidskou svobodu a krásu. Bůh, který nenávidí život. Bůh, který se sám sobě zasmát nedokáže, protože se k smrti bojí (třeba právě vtipných novinářů). Takový Bůh, ale nemůže být živý, nemůže být zdrojem života – pouze rozsévá smrt. (A takového Boha nevyznávají jen fundamentalističtí muslimové, ale všichni fundamentalisté napříč náboženstvími.)

Bylo by dobré, kdyby si islámští učenci a intelektuálové ve větším měřítku uvědomili, že jejich tradice skýtá hlubší pravdy, než právní předpisy a doslovné čtení Koránu. Humanita nemůže být cizí náboženství, které za hlavní Boží atributy považuje milosrdenství a slitovnost, jak se to ostatně modlí každý den všichni zbožní muslimové.

Myslím, že my křesťané, kteří jsme po staletí vraždili, mučili a nenáviděli všechny, kdo se vymykali naším „předpisům“, a byli posléze donuceni sekulárními humanisty k nápravě, můžeme potvrdit, že přijetím sekulárních humanistických principů, jsme své náboženství nezradili, ale spíše důsledně naplnili. Vždyť tyto principy mají v naší tradici původ.

Až příliš dobře znám duchovní minulost islámu na to, abych si myslel, že vraždící fanatici jsou manifestací skutečného ducha islámu. Fanatismus má v dnešním islámu stále živou půdu také proto, že místo důrazu na Boží všelásku (jak tomu bylo v islámské mystice) – je zdůrazňována spíše jeho vševláda. Vraždit s výkřikem „Bůh je veliký“ je přeci jen snazší, než vraždit s výkřikem „Bůh je slitovný.“

Pro nás obyvatele Západu, kteří jsem nyní zasaženi tímto vražedným útokem na lidskost a svobodu, je podstatné, abychom své hodnoty vzali opravdu důsledně za své a uvědomili si jejich smysl a hloubku. K tomu patří také bezpodmínečné a důsledné odmítnutí jakékoliv islamofobie ve všech jejích projevech. A také radikální zpytování svědomí, do jaké míry se Západ svojí koloniální politikou v minulosti i přítomnosti o vznik a rozšíření islámského fundamentalismu a terorismu zásadním způsobem nepřičinil.

Ovšem současně věřím, že rovněž můžeme od muslimů žádat, aby se sami postavili démonickým silám uvnitř svého náboženství a rozvíjeli jeho humanistickou podobu. Jen tak bude moct opět zavládnout mezi domem půlměsíce a domem hvězd plodný pokoj.