Je to pár dnů, co mi u druhé nejstarší dcery potvrdili to, co jsme si už nějakou dobu mysleli. Má vážnou psychickou nemoc. Má i z CT patrné změny na mozku, dostala hromadu léků, za žádnou cenu jsem ji nechtěla nechat hospitalizovat, nedokážu si představit, že bych ji neměla doma, ale někde zavřenou, samotnou, opuštěnou. Mám pocit, že to přežívám jen díky ostatním dětem, i tomu zatím nenarozenému (mám těsně před TP), na jednu stranu mi to možná zatím ani úplně nedochází ... nevím vůbec, co mám dělat. Zlobím se na sebe, na Boha, na všechny. Je mi zle.