Nemyslím si, že to byla doba tváří, spíš doba skvělé nálady, pospolitosti a nezapomenutelných výroků.

Zajímalo by mě třeba co dělá ten Rom, který spontánně vylezl na vyvýšené místo a chtěl pozitivně promluvit, pročež začal :"Já jsem cikán.." a shromáždění mu skočilo do řeči skandováním "ne-va-dí, ne-va-dí--!

A odpověď Jiřího Dědečka na otázku "kdy bude líp?" (v kontextu s českou verzí we shall overcome..): Teď je nejlíp"

Revoluce byla nekončící mimořádná emoce, navzdory mnoha velkým láskám, třem porodům a dožití se maturit a promocí nezvedených potomků ap., jedna z nejsilnějších v mém životě. Možná z toho žiju dodnes...

(to nevylučuje, že to bylo drobíček bláhové, informace jsme neměli úplné, naše nadšení bylo naivní a to, že dnešek je dobrý, nicméně demokratický opruz)