Vzpomínám na svoji první noc v emigraci v září 1989. Přijela jsem v sobotu v podvečer a předpokládala, že budu mít štěstí a někoho ze svých pařížských přátel zastihnu doma. Ale nacházím jen hlasy na záznamnících. Už je devět, stmívá se, nevím, kam jít. V kapse mám sto franků, můj kapitál do emigrace, nepřichází tedy v úvahu, že bych ho utratila za hotel. U Alexandry jsem už jednou bydlela, znám to tam a myslím si, že přelezu plot předměstského domu a přespím na zahradě. Překvapením je nový, nejspíš hlídací pes, který na mě vyštěkne, jakmile se k plotu přiblížím. Rozhoduji se, buď budu spát někde v parku, čehož se bojím, anebo se prostě pokusím přelézt plot a uvidím.


http://literarky.cz/literatura/cteni/18513-andrea-sedlakova-moje-paiska-revoluce