No, jedna moje babička (dosud žijící, ročník 1924), ta teda nebyla tak "dělná", ale uměla udělat že dělná je
, prostě šikovná. Třeba ji hrozně nebavilo uklízet a vařit, protože když byla malá, její maminka měla k ruce služku (což jaksi po válce přestalo být možné). Takže tak trochu se nezbavila pocitu křivdy, že ona musí tyhle práce služebné vykonávat osobně. Ale dokázala u toho vypadat patřičně "zaujatě", a i když uvařila něco nepoživatelného, dokázala to podat jako lahůdku, u které jen největší omezenec by dokázal kafrat. Děda omezenec nebyl, svou ženu měl rád a šíleně na ni žárlil.
Akční ale babička byla - pilná členka Sokola, šikovná švadlena (ale šila podle sebe, zákaznice uměla přesvědčit že nechtějí to co chtějí, ale co jim ona ušije
), členka Klubu českých turistů a už tenkrát "bytová designérka"
. Děda se občas bál přijít domů, jestli vůbec najde postel na svém místě (babi stěhovala zásadně v jeho nepřítomnosti).
Druhou babičku jsem nezažila, ale byla z "chudých" poměrů, vystudovala učitelství - vstoupila do KSČ, a hluboce té jejich myšlence věřila, teda až do roku 1968, pak ji za její ústnatost vylili a ji to psychicky zlomilo. Pak se jí narodil postižený syn, a do toho přes všechny nepříznivé prognozy nahustila vědomostí co se do něj vešlo. A úderničila v továrně, alespoň, když už nemohla učit, a asi jo, byla ten typ že např. v neděli se obědvat MUSÍ ve 12 hodin i kdyby trakaře padaly a člověk předtím v 11 snídal..... Možná ale, že to byly jen obranný mechanismy, jak se po té vší hořkosti udržet v činnosti - dneska by třeba kašlala na oběd na dvanáctou a zobala antidepresiva.