V předchozí diskuzi se kdosi děsil z hodnocení kvality ženy podle její výkonnosti a sedřenosti, když Valkýra popisovala život a zvyky svojí babičky.
Já si ale pamatuju, že jsem vícekrát narazila na popisy obecného nastavení běžných společenských norem v minulosti, kdy třeba na pohřbu se o nebožce řeklo pár slov na rozloučení a vrcholem uznání bylo, pokud se o ní řeklo, že byla dobrý člověk, dobrá manželka a matka, protože byla pracovitá.
Taky se kdosi pozastavoval nad tím, že vdovec mluvil o svojí ženě, která mu ve stáří umřela, on zůstal sám a komentoval, že se mu bez ní žije těžko, že to byla dobrá žena, DĚLNÁ (bylo tam použito přesně tohle slovo ve smyslu pracovitá a výkonná).
Někde jsem četla, že v poválečné době, když se jezdívalo ráno do Prahy z okolí za prací vlakem, tak každá žena měla ve vagónu v ruce nějaké šití, pletení, prostě ruční práci, aby se cestou neflákala a nezahálela, neztrácela čas, který mohla věnovat práci.
Naše babi byla svojí matkou ostře peskovaná za to, když si četla (a učila se do školy), protože čtení U DĚVČAT prababička z duše nesnášela. U ženy se prostě neuznávalo, aby odpočívala a nepracovala. Odpočinula si v kostele a jinak musela pracovat celý boží den a odpočívat tím, že sedřená z pole si odpočinula háčkováním záclon, ale neexistovalo, aby seděla s rukama v klíně nebo s knížkou v ruce. To se prostě nesmělo. (Šlo o malou jihomoravskou vesnici a dobu před necelými sto lety.)
Naposledy mě to ťuklo do očí, když jsem letmo zahlídla v televizi kousíček filmu "Nefňukej, veverko", kdy se tatínek utrhuje na maminku, že celý týden chodí do práce, tak snad má v neděli právo jít si odpočinout na fotbal - a ne hlídat mimina-dvojčata a že předškolní dcerka je mizerná chůva. Jako že ženský maj povinnost makat odmalička, manželka má povinnost starat se ve dne v noci o děti a on má po práci právo na svoje volno, odpočinek a zábavu.
Máte podobnou zkušenost s historickou "povinnou pracovitostí žen"?