Já to pořád nemůžu nějak uchopit. Někdy mám jasno, někdy váhám, probírám ze všech stran a nevím, kde jestli ten bod, kdy mi to secvakne vůbec naleznu. Zatím mám pocit, že se k němu stále přibližuji. Mám pocit, že už žijeme jen takovou agonii, žalostnou frašku, ale co kdyby bylo jednou líp, zahoď tu možnost, věřím tomu?... Pak je tu strach, lítost, bolest z bolesti dětí, očekávané souboje, většinou negativní emoce, ale i představa úlevy a osvobození. Volba mezi dvěma špatnými možnostmi není vůbec jednoduchá. Nedokážu jen tak zahodit něco tak velkého, zajít na úřad a vyplnit papír. Už se to vleče tak dlouho...
Jak vypadal ten okamžik konečného rozhodnutí u vás? Mám na mysli situaci, kdy jste nebyly postaveny před hotovou věc, ale byl tam nějaký proces, který skončil tím, že jste se k tom kroku odhodlaly.