Raduno,
ale já nepřemýšlím, co jsem měla dělat jinak. Ptala jsem se jen, jak by se zachovali jiní.
Já jsem spokojená s tím, jak jsem to dělala, jsem přesvědčená, že vzhledem ke všem okolnostem by to (i s ohledem na mou osobu) jinak nešlo. Rodiče si člověk nevybírá.
Jo, asi jsem chtěla slyšet od někoho jiného, že jsem to udělala správně a tak trochu poplácat po rameni, jak jsem to zvládla.
Někdy jsou chvíle, kdy člověku přijde líto a svým způsobem závidí (i když závist nemám ráda a není to taková, že bych druhým něco hezkého nepřála), že někdo jiný měl spokojené dětství, kdy nemusel přemýšlet nad tím, co a jak udělat, aby zažil nějaký klid, spokojenost, trochu si povzdechne, že neměl takové podmínky, jako jiní.
To ale neznamená, že takovými pocity člověk žije...

Přirovnám to třeba k situaci, kdy rodič dítěti koupí krásnou panenku a maminka zavzpomíná a v duchu jí probleskne - takovou jsem si jako malá vždycky přála a nikdy jsem ji nedostala. Nehroutí se z toho, je to prostě záblesk v hlavě, přitom se ta maminka těší z radosti dcery nad panenkou. Vyjdou z obchodu a myšlenka na minulost je dávno pryč, doma si panenku společně ustrojí, načešou, jdou vařit večeři, povídají si.. Prostě normální den.

Nevím, jak moc to je srozumitelné a pochopitelné, ale jedna diskuze neobsahuje můj život. Záblesky, to jo. Ale těžko z toho někdo může dělat závěry, jak žiju, jak moc se mě daná věc dotýká. - Může to vypovídat o tom, jak se mě to dotýká momentálně.
To je jako bych tu řešila šílenou migrénu, kvůli které ani nejsem schopná uvařit a vyprat. Znamená to, že nemáme co jíst a chodíme ve špinavých věcech?