To nechcem, obviňovat rodiče, o to jistě nejde.
Dělali to jak nejlépe uměli, a předali jen to co sami dostali.
Spíše je to, jak říkáš, odpíchnout se od toho, a poznat, že "tohle není moje".
Výmluva na druhé jistě ještě nikoho nevyléčila.
![~:-D](/g/s/1.gif)
Určitě i odpustit se hodí, alespoň ve své mysli, prostě odpoutat se od toho, vědomě a zcela programově. Abychom mohli jít dál.
Vědět, ano nesu si tuhle zátěž, ale teď to budu dělat jinak. A to "jinak" fakt může trvat hodně dlouho, někdo nepřekročí svůj stím ani v padesáti, ani do smrti.
No, vždyť co bychom tu na tom světě dělali, kdybychom měli vyřešený všechno hned, ne?
![~;)](/g/s/2.gif)
Já jsem na to přišla také poměrně pozdě, že žiju něčí představy, ne svůj život. A teď nemám na mysli ani rodiče, na mě se podepsal spíše systém celkově, školství a moje velká docilita, snaha vyhovět, zavděčit se (to už je v mé povaze, to vím, že je "moje").
Prostě když mám v tom větší pořádek, lépe dokážu oddělit jedno od druhého a cíleně si vybrat.
Pro mě bylo ohromnou úlevou zjistit, že se mohu chovat JINAK, a že to jde, a že se nic hrozného nestane. Bylo to jako kouzlo, Jako vysvobození z vězení.
Šla jsem celou dobu vedle toho, jen jsem to neviděla.
Naplnilo mě to nadějí, že mohu zm ěnit více věcí, nejen tuhle.
A naděje je něco, co jsem už hodně dlouho nepocítila. Je to jako probuzení ze slého snu. Vím, že v mnoha věcech ještě sním a snít budu, nechci to bourat vše najednou. Jen to poznání, že můžu, je pro mě úchvatné.