Když si pročítám téma Terezy33, zdá se mi, že jsou tu převážně rozumné holky a ženy.
Co jsem si ale všimla a přemýšlím teď nad tím, je způsob, jakým ke svým stavům lidé přistupují.
Uvědomila jsem si, že v některých příspěvcích vystupuje snaha "působit jako silná", zaznívá tady, co která všechno zvládla (bolest fyzickou, psychickou), srovnávání různých druhů utrpení.

Tak si říkám, že ten tlak na to, působit dobře, a jako ten, co hodně vydrží, je asi ve společnosti velmi silný.

Asi nikdo tu o sobě nenapíše-jsem srab, všechno mě rozhodí, a blbě snáším tělesnou bolest.
Já nevím, mně to přijde ale tak nějak lidské, že se člověk vyhýbá bolesti, nepohodlí, že je třeba i jen líný. No a co?!

Chce se mi to prostě napsat:
Ano, někdy jsem obyčejně líná.
A ano, někdy trpím i depresí.

Rozdíl mezi oběma stavy je hlavně v pohledu toho kdo tím prochází, navenek je to pro okolí asi stejné.

Ono nikdy nebude objektivně poměřitelné utrpení, intenzita bolesti. Ale i kdyby bylo, tak je snad nějak lepší ten , kdo trpí více?
Myslím, že ne. Proč si hrát na hrdiny? proč je lepší trpět mlčky?
Takoví neotravují v reálu druhé svými bolístkami. Ale podívejte kolik se nás tu sešlo, na jedné diskuzi, kteří máme toho tolik v sobě a potřebujeme se o to podělit!
Možná kdybychom o tom mohli mluvit v reálu, nemuseli bychom si hrát na hrdiny.

Aby to nevypadalo, tak taky ze sebe někdy dělám hrdinu.
Zvládám, kmitám, a tiše trpím. Ale pak se naseru a prostě nezvládám. Je kouzlo si to někdy dovolit.
Zjistila jsem, že to není tak těžké to přiznat. Když se to moc nezveličí a není z toho afektovaný hysterický výlev, tak to všichni přijímají celkem v klidu.
Zkusili jste to také někdy? Tak to zkuste. Když to okolí nezvládá, je to nejspíš jejich problém.