U mě to není o strachu o příbuzné, řekla bych, že to je prostě "vyčerpáním nervové soustavy", nevím, jak to nazvat. Jak jsem psala, dřív byl nějaký impuls, třeba ta klaustrofobie, najednou strach, že třeba zůstanu někde zavřená a nebudu se moct pohnout.
Teď už to přijde i samo, i když asi je to taky tím, že se mi neustále honí v hlavě různé myšlenky, ale právě že ne nijak drastické. Třeba stačí to, že se leknu, že jsem zapomněla koupit jídlo k večeři a už budou mít zavřeno a najednou panika, jak to vyřeším.
A ten stav je pak takový panický strach, uvnitř se to sevře, mám pocit děsné tíže v hrudníku, jako by se mi mělo zastavit srdce, do toho vedro, potím se a rudnu a když si uvědomím, že to na mě jde, tak v první chvíli mě popadne panika, že to neovládnu.
Tak nějak psychicky i fyzicky je to hodně nepříjemný stav, mám i pocit, že kdybych to neovládla, tak snad v tý chvíli z ničeho nic umřu.
Pak se snažím udržet v té racionální rovině a myslet na to, že x lidí to přežilo, tak to přežiju taky a že to zatím vždycky přešlo, takže to zase přejde. Ale je to fakt nepříjemný.