Cítit se fajn v případě nulové zátěže - to bylo u mne první zlepšení. Sám doktor mi říkal - no tak jo, udělejte za den jednu nebo dvě plánované věci, nic víc, prostě prioritní. Pokud vás vyčerpá ta jedna, nechte to tak být a mávněte rukou. Uvidíte, že se to nepo..... V tomto okamžiku jsem byla schopná začít s terapií. Ale nebyly to nějaký rady do života od někoho zvenku, ale spíš rozhovor - nebo monolog? vedený doktorem. On mi pomohl utřídit myšlenky a já sama přišla na to, co mám dělat a co je správně. Nikdy, opravdu nikdy, jsem od něj neslyšela - měla byste udělat........
Jenže rozdíl mezi námi dvěma je obrovský - jak jsem psala. Já totiž měla podporu toho nejbližšího - manžela. A samozřejmě dětí - ne že by mě nějak slovně podporovaly, ale jednoduše vzaly v podstatě všechny povinnosti na sebe, abych já měla čas se srovnat.
Nedopadlo to tak, že se starají jen a pouze děti a manžel, ale naše povinnosti jsou tak nějak vyváženě rozdělené a je to fajn. A navíc - ten pocit, že jsme v tom všem spolu, ať je to radost a nebo starost.